Fotografie krajiny

Fotografie krajiny nebo krajinářská fotografie zahrnuje širokou škálu fotografie snímané venku a obsahuje snímky krajiny. Tvorbou takových obrazů se zabývá fotograf specialista, takzvaný krajinář. Osvojuje si postupy a techniky, které vycházejí z krajinomalby. Je součástí fotografie přírody vedle podžánrů divoká příroda, zvířata, rostliny, detailní záběry a makrofotografie přírodních scén a textur. Fotografie krajiny klade větší důraz na estetickou hodnotu snímku, než má například žurnalistická fotografie nebo dokumentární fotografie. Její historie se píše od samotného vynálezu fotografie a jejími průkopníky byli cestovatelští dobrodruzi, biologové, etnografové a objevitelé. Byla pojímána jako edukativní, poznávací i vědecká. Dnes kromě toho přesahuje do ochrany životního prostředí.

Fotografie tohoto typu byly a jsou publikovány ve vědeckých, cestovatelských a kulturních časopisech jako jsou například National Geographic Magazine, Audubon Magazine, Koktejl a v mnoha dalších specializovaných časopisech jako například Outdoor Photographer nebo Nature's Best Photography. V České republice se krajinářské fotografii věnují časopisy Photolife, Digitální Foto nebo Foto Video.

Historie

Fotografie krajiny je jeden z nejstarších fotografických žánrů. Mezi lety 1841 a 1844 pořídil stovky daguerrotypických snímků krajin ve východním středomoří francouzský fotograf Joseph-Philibert Girault de Prangey. Jedná se o jedny z nejranějších dochovaných fotografií Řecka, Palestiny, Egypta, Sýrie a Turecka.

Mokrý kolodiový proces z roku 1851 rychle nahradil předešlé postupy - daguerrotypii a především kalotypii. Poskytoval kvalitní obraz s bohatším podáním polotónů a přesnější vykreslení podrobností a negativní skleněné desky ho umožnily kvalitně reprodukovat a také výrazně zkrátily expoziční čas na jednotlivé sekundy. Nevýhodou tohoto procesu bylo, že po celou dobu musely desky zůstat vlhké až do momentu expozice. Vzhledem k tomu, že kolodium schne rychle, musely se desky připravovat těsně před fotografováním - jejich vysušováním se totiž výrazně snižovala citlivost - a fotograf tak musel na cestě za pořízením snímků nosit celou příruční laboratoř a temnou komoru. Váha celého příslušenství dosahovala přibližně 50 kilogramů.

Někteří krajináři fotografovali jenom ve svých zemích, jiní se vydávali na daleké cesty do oblastí, o kterých měla společnost té doby málo obrazových informací. Uskutečňovaly se expedice do dalekých neznámých krajin, které poskytovaly neobyčejné záběry. Evropa, Asie, Dálný východ a Afrika poskytovaly fotografům nepřeberné množství námětů, které zachycené na fotografiích byly považovány za „autentické“, rozšiřovaly vzdělání a obohacovaly lidské vědění. Od padesátých let 19. století se začala psát historie takzvané cestovatelské fotografie. Jedni fotografovali pro své potěšení, druzí své snímky prodávali příznivcům s populárně vědeckými zájmy, další čerpali význam pro archeologii nebo etnologii. Po roce 1860 vznikala na odlehlých místech fotografická studia, která prodávala pohlednice přímo turistům.Mezi průkopníky se řadí například Francis Bedford, George Bridges, Maxime Du Camp, Solomon Nunes Carvalho nebo Francis Frith.

zdroj: wikipedia.org